Jitka Bretová se ničeho nebojí, ani formulářů. Díky svým organizačním superschopnostem efektivně udržuje hladký běh provozu zdánlivě bez velké námahy. My si ale myslíme, že v začátcích náš chaos proklínala. Ale raději to neříkáme moc nahlas.
Na webu Vortumu jsi představená jako administrativní s/víla. Co taková síla-víla dělá?
Starám se o zázemí firmy, což spočívá v podpoře majitelky – od faktur až po tvorbu smluv, komunikaci s účetní firmou, dodavateli a ostatními projektovými manažery. Jsem spojnice mezi všemi. Dělám, co je potřeba, proto asi ta administrativní víla.
Věnuješ se i práci projektové manažerky?
Nejsem neustále na příjmu, abych mohla rychle reagovat. Ostatní kolegyně vedou třeba celé redakce, což já nejsem schopná obejmout. Pokud máme klienty, kteří jsou v uvozovkách pohodovější, ne tak časově tlačené zakázky, tak se jim věnuju. Je to tedy nárazová produktovo-manažerská práce.
„Baví mě spojení komunikace s lidmi a organizační složkou.“
Než jsi začala spolupracovat s Vortumem, působila jsi v různých oborech a na různých pozicích, jako třeba vedoucí pobočky České spořitelny, koordinátorka projektů meziobecní spolupráce nebo provozní vedoucí v eventové agentuře. Pomohly ti tyto rozmanité zkušenosti zjistit, v čem jsi dobrá? A jak dané zkušenosti uplatňuješ ve Vortumu?
Kdokoli se podívá na můj profesní profil, může vidět vývoj. Začala jsem s prodejem výpočetní techniky, protože mě to baví. I proto teď dělám support, který dělám – excelové tabulky a výpočetní technika pro mě nejsou problém. Má práce spočívala hlavně v komunikaci se zákazníky. Už tenkrát můj šéf pochopil, že mám silné organizační schopnosti, a po čtyřech letech se rozhodl, že mě jmenuje vedoucí nové pobočky. Měla jsem pod sebou sice jen čtyři lidi, ale starala jsem se o běh celé pobočky a zodpovídala za ni. Zjistila jsem, že mě to naplňuje víc než prodej. Po osmi letech přišla únava materiálu, přemýšlela jsem, kam se vrtnout. A protože jsem za sebou měla velké množství školení komunikace s klienty, zkusila jsem bankovnictví, kde jsem začala zase jako poradce. Přiznám se, že pracovat v téhle oblasti se mi úplně nelíbilo. Ale když v jedné pobočce odcházela do důchodu tamější vedoucí, nastoupila jsem na její pozici a byla na ní až do uzavření pobočky.
Přemýšlela jsem tehdy, co dál. Jsem člověk, který se nebojí ničeho, ani montování autodílů ve fabrice nebo vaření v kuchyni. Po čase jsem se dopracovala ke koordinátorovi meziobecní spolupráce. Zjišťovali jsme v rámci ORP, obce s rozšířenou platností, problematiku sociální práce, kterou mám vystudovanou, problematiku odpadového hospodářství a školství. Potom jsme měli volitelné téma udržení venkova. Bylo potřeba rozšířit ekonomiku, uplatnění lidí a cestovní ruch vzhledem ke vzdálenosti k větším městům, kam by se dalo jezdit za prací.
Jednala jsem se starosty a zjišťovala, jak vnímají stav projednávaných témat a co by jim pomohlo. Vypracovala se z toho jedna velká studie, která se odevzdávala na Svaz měst a obcí, a potom se na základě jejích výsledků vytvářely dotační tituly, jakým způsobem pomoci.
Přes různé životní peripetie jsem se později dostala do eventové agentury. Pracovala jsem s partou lidí, kteří byli schopni realizovat neuvěřitelné věci, na něž by nikdo jiný ani nepomyslel. To je něco, před čím skutečně hluboce smekám. K takové velké kreativitě ale samozřejmě patří, že jsou to lidi, kteří nohama na zemi opravdu nestojí. Běžný režim, pravidla, dodržování termínů nebo třeba odevzdávání dokladů pro účetnictví je úplně míjí.
Úplně prvotně jsem byla najatá externě na vytvoření webu, což obsahovalo všechny kroky od vymyšlení ideje, kterou jsem konzultovala s majitelkou, přes sehnání programátorů a grafika až po zařízení kompletního webu. Spolupráce dopadla dobře, majitelka byla spokojená a oslovila mě, jestli bych jí nechtěla dělat asistentku – pomoct organizovat práci, které bylo opravu hodně a některá jí utíkala pod rukama. Z asistentské práce pro majitelku jsem se stala asistentkou práce pro celou eventovou agenturu. Měla jsem potom pod sebou runnery a sklad a byla jsem komunikační spojka mezi produkcí a skladem. Starala jsem se, aby zaměstnanci nebyli uhnaní, aby tekly informace a aby se práce nedělala na poslední chvíli. Fungovala jsem také v komunikaci s účetní firmou, měla jsem na starosti bezpečnost práce, právníky a další věci. Majitelka agentury vnímala pozitivní dopad změn ve firemních procesech, vnesla jsem tam řád.
Za své 2,5leté působení v agentuře jsem nasbírala velmi dobré zkušenosti, což viděla i Jana K., se kterou se známe už dlouho. Domluvily jsme se spolu na spolupráci a v téhle organizační práci jsem přeplula do Vortumu.
„Když někteří lidé vidí formulář, tak se zděsí. Já jsem naopak člověk, který si nadšeně řekne: ‚Ááá, papíry!‘“
Jaké člověk na tvé pozici potřebuje schopnosti, aby svou práci mohl vykonávat dobře?
Komunikace je jeden velký bod. Druhá věc je se nebát. Když někteří lidé vidí formuláře, tak se zděšením řeknou: „To dělat nebudu!“ Papíry pak vyplní na poslední chvíli, a ještě pouze to nejnutnější, jenom aby už to měli hotové. Já jsem naopak člověk, který si nadšeně řekne: „Ááá, formuláře!“ Dále je nutné mít celkovou představu, co firma potřebuje, jak její požadavky řešit, ať už v rámci právního hlediska, nebo účetnictví. Myslím si, že předchozí praxe mně dané dovednosti dala – schopnost vhledu a zároveň komplexního pohledu na to, jak zadanou práci uchopit a poradit si s ní.
Když jsme si s Janou K. začaly rozbíhat spolupráci, řekla mi, jakou má zhruba představu, co by chtěla. A já jsem mohla navrhnout: To by se dalo, ale lepší bude jít odsud touhle cestou tam, tohle bude lepší vzít jiným způsobem, a tady úplně nevím, tak uvidíme, jak se nám to vyprofiluje. Jsou věci, u kterých jsme si třeba po roce řekly, ano, takhle nám to běží, a tady předěláme ještě 10 %.
„Raději jednám na rovinu, než abych problém obcházela jako horkou kaši.“
Máš nějakou strategii, jak s lidmi komunikuješ?
Každý člověk je originál, takže každý člověk potřebuje jiný přístup. Já jdu radši na rovinu, než abych problém obcházela jako horkou kaši. To je asi moje strategie. Ve své práci potřebuju, aby bylo vše udělané, přešlapování mě nikam nedostane. Lidé, se kterými komunikuji, si někdy stěžují, že jsou mé maily striktní. Já ale potřebuju předat informaci, nejsem tu od toho, abych měla ve zprávě tisíc smajlíků a dělala kolem sdělení pentle. Jsem tu od toho, aby potřebná informace šla, kam má, a byla jasně srozumitelná.
Nenarážíš někdy se svým upřímným a rázným přístupem?
Narážím, protože někteří lidé nejsou na věcnou upřímnost připravení. Například když jako projektový manažer urguju šestkrát reakci na dodanou práci, je to okamžik, kdy už napíšu, že by bylo vhodné v rámci kodexu slušného chování aspoň něco odpovědět. A to je přesně chvíle, kdy se ti lidi vytočí. I kdyby mi napsali e-mail „My jsme se na to vůbec nepodívali“ nebo „Neotravuj“, budu vědět, na čem jsem. Mlčení je nejhorší. Takže ano, někdo má s mým přístupem občas problém, ale aspoň nějakou reakci dostanu.
Lidé, kteří se mnou pracují déle, pochopí, že to nemyslím zle, že jsem prostě taková. Když si přestanou mé jednání ohledně pracovních záležitostí brát osobně, je všechno v pohodě. Nakonec je upřímnost a férovost cesta, která je příjemnější pro obě strany.
„Ve Vortumu mi je dobře, protože vím, na čem jsem.“
Jakých dalších hodnot kromě upřímnosti a férovosti si u svých spolupracovníků vážíš?
Určitě zodpovědnosti vůči své práci. Například když má redaktor napsat článek, nemůže si říct „Tak já něco napíšu, pošlu to a dobré, on to po mně ještě někdo opraví a nějak to dopadne“. Ne, já mám ráda, když svou práci lidé berou s tím vědomím, co dělají. Za svou prací, když ji skutečně odešlou, by si měli stát a přijmout za ni zodpovědnost. Takže upřímnost, otevřenost, zodpovědnost, to jsou pro mě fajn hodnoty.
„Jaký je majitel, taková je i firma.“
Vidíš onu zodpovědnost u svých spolupracovníků?
Jana K. je celkově taky taková, takže celá firma Vortum jde přesně tím směrem, že lidé mají být zodpovědní a k sobě slušní. Samozřejmě já i kdokoli jiný občas upadneme a úplně termíny nezvládneme, ale to je normální, nejsme stroje, jsme lidé. A protože firma funguje v tomto duchu, je výhoda, že už primárně sdružuje lidi, kteří mají podobně nastavené hodnoty.
Zodpovědnost také vidím v tom, že výstupy Vortumu prochází několikerou kontrolou. Mně se líbí, že práce není rychlokvašná, když už zakázka vyjde směrem ke klientovi, je opravdu kompletně zpracovaná s ohledem na všechno. Radši se doptáváme ještě třikrát na podklady, aby výstup, který jako firma vytvoříme, dával opravdu smysl a měl takový dopad, jaký má mít.
Když jsi zmínila slušnost, Vortum je od loňského roku součástí Slušné firmy, což vnímám jako určitou prestiž.
Je to tak a je dobře, že se toho účastníme. V dnešní době mají mnozí pocit, že si můžou všechno dovolit. Proto si myslím, že je prima účastnit se sdružení lidí, kteří mají nějaké hodnoty, je dobré je podporovat.
Máš nějaký profesní vzor?
Asi ne. Pro mě jsou lidé spíš inspirací než nějakým vzorem, ke kterému bych vzhlížela. Většinou nejsou ani z téhle branže.
„Obrovským plusem je, že můžu pracovat z domova, nemusím dojíždět nikam do kanceláře a svou práci si můžu organizovat sama, podle svých potřeb a časových možností.“
Co tě na tvé práci baví?
Třeba když mi Jana K. po roce spolupráce řekla, že díky tomu, že mi mohla předat x věcí a já za ně nesu zodpovědnost, se jí hodně ulevilo. Má teď větší kapacitu dělat práci, která ji baví a kterou jako majitelka, ředitelka může dělat jen ona. To je chvíle, kdy si říkám – ano, tím pádem dělám vše dobře a jsem na svém místě.
Je něco, co by ti pomohlo, abys svoji práci dělala ještě líp?
Podmínky mám ideální, jsou dobře nastavené v rámci spolupráce s firmou. Obrovským plusem je, že můžu pracovat z domova, nemusím dojíždět nikam do kanceláře a svou práci si můžu organizovat sama, podle svých potřeb a časových možností. Je jedno, jestli ji udělám v deset dopoledne, ve čtyři odpoledne nebo v deset večer. Samozřejmě se občas objeví situace, kdy dostanu e-mail a musím ho zpracovat hned. Tak k němu sednu a vyřeším ho.
Jak vypadá tvůj ideální pracovní den?
Když se na konci dne podívám na odvedenou práci a řeknu si, dobré, pohnula jsem s něčím, co bylo potřeba. A je jedno, jestli jsem pracovala čtvrt hodiny nebo tři.
Uvízla ti v paměti nějaká neobvyklá nebo zábavná situace ze spolupráce s Vortumem?
V mém životě existuje člověk, který se jmenuje úplně stejně jako já a se kterým se znám. Shodou okolností jsem se setkala s naším dodavatelem, který si myslel, že mluví s tou druhou osobou. Vzniklo z toho naprosto luxusní faux pas, protože mi okamžitě tykal: „Jé, jak se máš?“ A já: „No docela dobře, ale mluvíte trošku s někým jiným.“ Bylo to takové uvolňující, hezké, a bylo super, že to všichni dokázali vzít s královským nadhledem a fakt jsme se tomu zasmáli. S Jitkou se nám to děje a dělo, a nejspíš se opět stane. Je vtipné, jak je náš obor malý.
Mimo práci pro Vortum jsi autorkou projektu V tahu, který si klade za cíl navrátit chladnokrevným koním místo v životě člověka, které jim patří. Jakým způsobem se o to snažíš a jak tě napadlo takový projekt založit?
Já už se 15 let věnuji práci s chladnokrevnými koňmi. Prošla jsem řadou vzdělávání a rozvoje zkušeností, pracovala jsem s koňmi v lese, přibližovala s nimi dřevo, zapřahala je do vozu. Ať už jenom tak pro legraci sama sobě, nebo na akcích, kde se vozili lidi, včetně toho, že k nám na statek, kde koně chováme, chodily děti. Můj nejstarší kůň, Maty, je certifikovaný hiporehabilitační kůň (pozn. – hiporehabilitace je název pro všechny aktivity a terapie v oblastech, kde se setkává kůň a člověk se zdravotním postižením či specifickými potřebami). Složila jsem zkoušky, abych se mohla věnovat i téhle oblasti práce s koňmi. Pro mě má certifikát hlavně ten význam, že kůň je tak jasně schválený, a lidé se tudíž nemusí bát sem chodit s malými dětmi. Přestože je Maty obr, všechno zvládá, má na to charakter a výcvik.
„Koně si na nic nehrají a prostě jsou, a mně je v tom dobře. I proto vyhledávám spolupráci s lidmi podobného ražení, a proto jsem s Janou K., u které vím, na čem jsem. “
Chtěla jsem, aby si lidé začali uvědomovat, že chladnokrevníci vůbec nejsou hloupá zvířata, jejich charakter a inteligence je někdy naopak až dechberoucí. Prošla jsem s nimi x vystoupeními na akcích, aby opravdu bylo vidět, že se na ně dá spolehnout. Pokud kůň projde dobrým výcvikem, což je důležité zmínit, stává se plnohodnotným parťákem na cokoli, co si vymyslíte. Můžete s ním něco odtáhnout, jezdit na něm nebo s ním potěšit malé dítě, které ho přijde pohladit. Chtěla jsem prezentovat, že to nejsou koně jenom do lesa, kde se najde spousta lidí, kteří s nimi nespolupracují úplně hezky. I s takhle velkými zvířaty může pracovat někdo, jako jsem já, žena běžné velikosti. Není na to potřeba ani síla, ani křik, a přesto je dokážete dovést do velkých výkonů, a ti koně ještě mohou lidi okolo sebe motivovat. Projekt teď ale napůl spí.
Měla jsem obrovskou kliku, že jsem se mohla vzdělávat u lidí, kteří se specializují extra na práci ze země, extra na práci na sedla, extra na práci na opratích – zapřahání.
V minulosti jsem dělala také autodopravu, kde jsem se zabývala převážením jak normálních, tak i problémových koní, kteří nechtěli nastupovat a jezdit. Tyhle dvě zkušenosti mi daly možnost pochopit, který kůň se k čemu hodí, který kůň vyhovuje, komu a jak ke zvířatům přistupovat. Celé mi to dalo možnost se na práci podívat z určitého nadhledu. Moc mě to baví, fascinuje. Koně jsou zvířata, jež vám dají reakci hned a dají vám ji upřímnou, což je motivací mého lidského přístupu. Ta zvířata si na nic nehrají a prostě jsou, a já jsem pochopila, že to je ono, tady mi je dobře. I z těchto důvodů vyhledávám spolupráci s lidmi podobného ražení, a proto jsem s Janou K., u níž člověk ví, na čem je. A jaký je majitel, taková je i firma. A tím se dostávám zase k tomu, proč je mi ve Vortumu dobře – člověk ví, na čem je.
Co dalšího tě ještě naplňuje?
Pro mě je naplnění setkávat se s lidmi, kteří jsou fajn, což mi dodává energii a radost. Miluju procházky, turistiku jako takovou a fyzickou práci. Ať už pracuji na zahradě, nebo dělám dřevo, je za mnou vidět hmatatelný výsledek, který mi nikdo nevezme.
4/2020, rozhovor vedla Martina Lupínková, foto Trignom