Martina Durajová ve Vortumu řídí projekty pro sociální sítě a z oblasti direct marketingu. Dále se specializuje na odborné korektury. V rozhovoru s ní se dočtete, jak se svou prací udržuje v duševní svěžesti a jaké komunikační strategie uplatňuje, aby byly všechny zapojené strany spokojené.
Co obnáší tvá práce?
U nového projektu navrhuji jeho schéma a vybírám tým lidí, který na něm bude pracovat. Společně s Janou K. vytváříme rozpočet – tedy pokud to daný projekt vyžaduje. Jakmile už projekt běží, funguji jako prostředník mezi klientem a týmem spolupracovníků. Zpracuji dílčí úkoly, zadám je, následně dohlížím na jejich plnění a dodávám klientovi naši práci, řeším zpětnou vazbu.
Při odborných korekturách ověřuji, zda je v daném textu, který se týká pokaždé jiné oblasti, správně použita odborná terminologie, a vyhodnocuji článek z hlediska jeho účelu.
A jak funguje řízení projektů pro sociální sítě?
U sociálních sítí zadání pro jednotlivá témata buď vytvářím, nebo jej určí sám klient. Zadání pak posílám na copywritery. Jakmile od nich obdržím návrhy textů, spolupracuji na výsledném textu, kontroluji ho a vracím na klienta. V podstatě je to organizační a komunikační práce.
„Odborné korektury mi pomáhají udržovat hlavu v určitém stavu bystrosti.“
Kromě zmíněné organizace a komunikace, co by měl umět a znát člověk, který tenhle typ práce chce vykonávat?
U vedení projektů je to všechno, co jsem právě řekla, a musí to být propojené, jako když se zadělává těsto. Snažím se být neustále k dispozici klientovi, pak můžu správně organizovat práci a reagovat rychle a v daný okamžik. A může to být třeba i pátek večer, sobota či neděle, nebo úterý ráno. Důležité je organizovat a komunikovat tak, aby všichni byli spokojení – nejenom klient, ale i dodavatelé, třeba agenturní copywriteři. Mně byly tyhle schopnosti asi dány do vínku.
U odborných korektur jsou organizační schopnosti také důležité, ale ještě je potřeba mít obrovské zkušenosti, což já mám, a znalosti. Ty zkušenosti mám i díky tomu, že jsem ve svém životě vykonávala hodně odlišných typů práce. Věk také samozřejmě hraje roli, jsem o generaci starší než mé kolegyně.
Máš konkrétní příklad?
Naši redaktoři píší třeba nákupní rádce pro Heureku a tam jsou témata velmi různorodá. Například články typu Jak si vybrat operační paměť nebo satelitní přístroje obsahují čísla a fakta a ta musí sedět. Operační paměti u stolních počítačů i u notebooků jsou odlišné, mají různou kapacitu, různé typy a počet procesorů, pak je důležitý hyperthreading, existují různé typy pamětí… Je dobré se v tématu základně orientovat a článek kontrolovat přímo pomocí svých znalostí a jen nejasnosti dohledávat na internetu. Oproti tomu témata jako Jak vybrat kuchyňku pro děti velkou odbornost nevyžadují.
Edity pro redakci Průvodce podnikáním zase vyžadovaly znalosti zákonů. Každý rok vycházejí nové zákony, dodatky a vyhlášky. Orientuju se v zákonech poměrně dobře, ale může se stát, že neznám novelu daného zákona. Proto jakmile dojde k novelizaci, musím být hodně ostražitá a řídit se tím, co je aktuální. U těchto článků jsem hodně dohledávala. Taková práce mě baví, protože než nastuduji nové informace, edituji článek třeba i hodiny, aby bylo vše správně, a zároveň se učím.
Samozřejmě přijdou momenty, kdy je potřeba konzultace s odborníkem v dané oblasti. Tady zas přichází ke slovu moje komunikační a organizační dovednosti. Takže ani odborné korektury nejsou úplně samostatná disciplína.
Každý den, s každým novým článkem získávám novou dovednost, novou zkušenost a novou znalost. Což je úžasné, protože jsem byla hodně nemocná a bylo období, kdy jsem si ani nepamatovala, jak se jmenuju. Odborné korektury mi pomáhají udržovat hlavu v určitém stadiu bystrosti, práce na nich je pro mě taková léčebná metoda. Jsem za tu práci vděčná. Když se každý den dozvím něco nového, něco z toho mi utkví v hlavě. A byť by to bylo jen 50 %, je to vždycky přínosem.
Jak tě tvoje nemoc ovlivnila?
Byla jsem odříznutá od světa a strávila tři roky v posteli a dalších mnoho let rekonvalescencí. Díky příležitosti od Vortumu pracovat hlavou jsem se postupně dostala zpátky někam, odkud jsem byla nemocí vyřazena. Celá ta zkušenost nebyla lehká, a tak jsem teď šťastná, když můžu tvořit a zvládám to – což jsem dřív schopná nebyla.
Je spousta lidí, kteří nemoc berou jako nějakou tragédii. Pro mě to tragédie byla, protože jsem měla malé děti. V každém případě to ale bylo něco, co jsem si musela sama zpracovat v hlavě, a věř, že to trvalo dlouho. Postupně jsem došla k rozhodnutí, že nemá cenu se litovat, ale je třeba jít dál a prát se každý den. Potřebovala jsem si z té zkušenosti odnést něco pozitivního, což se mi podle mého podařilo. Aneb „Co tě nezabije, to tě posílí“. Je to tak, nejsou to jenom slova. Cokoli tě srazí na kolena, musíš překonat, zvednout se a jít dál.
„Cokoli jsem se v životě naučila, se vždycky hodilo.“
Zmínila jsi, žes v životě vykonávala různé práce…
Budu citovat Jana Nerudu: „Vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád.“ Byla jsem dvakrát vdaná a pokaždé jsem se přizpůsobila manželovi. Oba manželé byli vojáci a hodně jsme se stěhovali, vždy do nového neznámého města. Stěhovala jsem se celkem 14krát. Vždycky jsem musela hledat úplně novou práci. Věnovala jsem se činnostem od řízení tanku po práci ve školství (byla jsem učitelka v mateřské škole a na prvním stupni), organizaci a vedení práce pro sbor hasičů přes práci zdravotní sestry v ambulantním zařízení, vedení účetnictví pro zdravotnická zařízení, psaní, fakturaci pro pojišťovny odontologické kliniky, vedení publikací pro účetní společnosti a další. Ta škála je široká a vždycky mám z čeho čerpat. A musím říct, že cokoli jsem se v životě naučila, se mi vždycky hodilo.
Ty jsi řídila tank?
Ano, když jsem pracovala u armády. Udělala jsem si řidičák na BVP neboli bojové vozidlo pěchoty a drandila s ním nebo s tankem na tankodromu za slunce i deště. Také jsem si udělala zbrojní průkaz, měla jsem svoji pistoli a chodila střílet na střelnici. Dodávalo mi to pocit jistoty. Moje děti se učily střílet už od tří let.
Máš nějaký profesní vzor? Nebo hodnoty, kterých se při práci držíš?
Nemám žádný profesní vzor. Moje filozofie práce je založená na zodpovědnosti, kterou mi asi rodiče vštěpili výchovou, a samostatnosti, již jsem si osvojila na místech, kde jsem pracovala. Odvést správnou a plnohodnotnou práci, to je moje krédo.
„Uplatňuji strategii Gándhího – ta mi umožňuje komunikovat tak, aby byli všichni spokojeni.“
Co tě na tvé práci nejvíc baví?
Baví mě pracovat a spolupracovat.
Líbí se mi práce v týmu, být v sociálním kontaktu s lidmi, a na tom mě nejvíc baví komunikovat tak, aby byli všichni spokojeni. Ono to samozřejmě vždycky nejde, uspokojit všechny je velmi náročné, nicméně moje mladší dítě mě naučilo být tak trochu „Gándhí“. Ve zkratce to znamená, že záleží výhradně na nás samých, co si myslíme, cítíme a jak reagujeme. I když se s někým nacházíme v konfliktní situaci, na niž bychom běžně reagovali 100% negativně, můžeme si v daný okamžik zvolit, že se zachováme 100% pozitivně, což protistrana nečeká. Tak nemůže mít nikdo kontrolu nad našimi myšlenkami a pocity. Také je důležité se vždy snažit pochopit druhou stranu. Když děláme ostatní šťastné svým pozitivním přístupem, dělá to šťastné i nás. Život sám je potom jednodušší a spokojenější.
S touhle strategií uspokojím prakticky všechny, a ještě si odnáším dobrý pocit. Vždycky mám radost, když se nám jako týmu něco pěkného povede. Mám radost z vedení projektů, z dobrého výsledku nebo z dobře udělané odborné korektury. Vnitřně mě to naplňuje.
V jakých podmínkách se ti nejlépe pracuje?
Nejlíp se mi pracuje v klidu domova. Mám tam počítač, mám telefon, a to je všechno, co potřebuji. Vyhovuje mi práce z domova i proto, že jsem limitovaná nemocí.
U práce, kterou ve Vortumu vykonávám, nemusím podávat žádné fyzické výkony. Je úplně ideální, že Vortum práci z domova umožňuje. Bohužel není tolik společností, které by měly své firemní procesy a filozofii nastavené tak, aby to šlo.
Čeho si u svých spolupracovníků nejvíce ceníš a proč?
Co chci od sebe, chci i od ostatních. U kolegyň z Vortumu si nejvíc cením profesionality a také spolehlivosti, protože ta je v naší práci nutná. Také vstřícnosti, protože občas se každý může splést, zmýlit a potřebuje pomoct. Musíme si vycházet vstříc, i časově, objeví se i momenty, kdy je nutné jednat rychle. Myslím, že úplně nejdůležitější je, že se můžeme jedna na druhou spolehnout.
„Měla jsem štěstí, že jsem vždy spolupracovala s lidmi, kteří pracovali naprosto shodně jako my v hlavním týmu. To znamená spolehlivost – maximální, vstřícnost – maximální, flexibilita – maximální.“
Teď jsi mluvila o kolegyních, čeho si vážíš u dodavatelů?
To, co jsem říkala, platí i o dodavatelích. Já jsem měla štěstí, klepu na dřevěný stůl, že jsem spolupracovala vždycky s lidmi, kteří pracovali naprosto shodně, jako pracujeme my v hlavním týmu. To znamená spolehlivost – maximální, vstřícnost – maximální, flexibilita, můžu říct, maximální. Vždycky jsme se domluvili a o to jde.
Jak by měl vypadat tvůj ideální pracovní den?
Můj ideální pracovní den je, že se prostě probudím. Pak ráno medituji, čistím si tím hlavu. Dlouho jsem pro sebe hledala nějaký funkční nástroj. Chodila jsem na pilates a jógu, ale zjistila jsem, že je to právě meditace, co mě hodí zpátky do zenu. A já ten zen potřebuju. V každém templu ho dosáhnete už jen tím, že tam vstoupíte. V evropském prostředí je těžké se tomu přiblížit, ale může to udělat každý sám v klidu domova a ve své hlavě.
Vzhledem k tomu, že moje dítě je lékař, který se zabývá i nutričním poradenstvím, dbám na jeho rady a dávám si intermitentní půst, což znamená, že ráno nesnídám a dodržuji interval 16 hodin bez jídla a pak 8 hodin jím, co chci a kolik chci. Dám si po ránu dvě lžičky kokosového oleje, dva hrnky japonské matchy, a tak mám po ránu čistou hlavu a jsem ready. Ráno a dopoledne accountím, odborné edity dělám nejradši večer, mezitím odpočívám. Projekty jsou trochu nevyzpytatelné, program se nedá určit přesně na hodinu. V rámci daného dne řeším komunikaci, organizaci, která může trvat pět minut, deset, půl hodiny, minutu, tam je to pokaždé úplně jinak.
„Můj ideální pracovní den začíná meditací. Je to nástroj, který mě hodí zpátky do zenu.“
Pamatuješ si na nějaký konkrétní projekt, na kterém jsi pracovala a který ti uvízl v paměti?
Povím něco pro zasmání. Při odborných editech pro Heureku se jednou stalo, že když si copywriteři rozebírali články, tak se nikdo, ale opravdu nikdo nechtěl ujmout článků se sexuální tematikou, například Jak vybrat umělou vaginu nebo Jak vybrat vibrátor. Nakonec jsem se toho zhostila já, říkala jsem si: Holka, je to dobrý způsob, jak se dobře pobavit, a ještě si u toho vydělat peníze! V některých pasážích jsem byla slabá a potřebné informace jsem nikde nenašla, protože článků o takových tématech tolik není. Hledala jsem proto v cizích jazycích, které ovládám, ve španělštině a v angličtině, a nakonec jsem texty napsala. Ráda na to vzpomínám. Byla jsem za tu zkušenost vlastně vděčná, protože mi někdo dal příležitost kopíka. A já ráda píšu. Byť se jedná o tematiku delikátní, myslím si, že se mi to docela povedlo. Byla to výzva, nikdo to nechtěl a špatně se to píše – takový článek nemůžete napsat jako Jak vybrat rýžovar nebo motorovou pilu, chce to naprosto jiný přístup.
Čemu se věnuješ mimo práci pro Vortum?
Tak směj se, já třeba píšu básničky. Mně se líbí poezie, před několika lety mi dokonce vyšla knížka, která se jmenuje Stopy v duši. Je rozebrána a jsem na ni velmi hrdá. Taky mě baví výtvarné umění, ráda maluju, moje oblíbená témata jsou zátiší – čím větší, tím lepší. Maluju někdy olejem, někdy ne, a v posledních letech jsem se hodně věnovala fotografii. Dávám fotky do fotobank a je mi blaze, když si někde v tramtárii kdosi zakoupí fotografii toho, co jsem uvařila a vyfotila. Líbí se mi fotografie jako taková, nejvíc jsem se zabývala právě focením jídla, snažím se zachytit jeho barvu a vůni. Miluju focení jídel v zahraničí, třeba v Itálii, Španělsku, Portugalsku nebo Japonsku, tam se člověk může vyřádit. A taky ráda fotím krajiny, protože každá země je úplně jiná.
Další koníček, ale ne méně důležitý, jsou moje dětičky. Jak říká české přísloví: Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Takže i relativně dospělé a vystudované děti dokážou přinést spoustu nečekané zábavy. A protože jako matka jsem vždycky fungovala na 200 %, byla jsem k dispozici dříve a jsem k dispozici i nyní.
„Každý den chci udělat někomu radost, i kdyby to byla jen malá hloupost. Odrazí se to pak i ve mně.“
Potom již zmíněná jóga a meditace. Snažím se žít zdravě, to je v podstatě také koníček, protože je to dost náročné. Zdravý životní styl mi hodně pomáhá, můj syn lékař mě dost trénuje, dohlíží na mě. Myslím si, že s jeho pomocí se mohu přiblížit tomu, abych mohla říct, že vedu téměř normální život.
Moc ti děkuju, mám z našeho rozhovoru velkou radost.
To je „ojo“, jak se říká ve Španělsku, česky oko, další moje životní krédo. Každý člověk by si měl postavit život tak, aby se neutápěl ve svých starostech. Jednoho krásného dne, když jsem se probudila, řekla jsem si: Holka, nelituj se, protože to je nejhorší, co můžeš dělat, utápět se v takovém tom „ježišikriste, co mě to potkalo?“. Tak jsem si řekla, že každý den udělám někomu radost. Například někomu pomůžu, někoho pozdravím – někoho, koho nikdo nepozdravil celý den. Prohodím pár slov s někým, o kom vím, že je třeba sám a s nikým mluvit nemůže, koupím svojí kadeřnici jen tak kinder vajíčko, protože jdu náhodou kolem kadeřnictví… I drobné hlouposti někomu udělají radost a ta se potom odrazí i ve mně. Těší mě, když někomu udělám radost.
3/2020, rozhovor vedla Martina Lupínková, foto archiv Martiny Durajové