Jana založila Vortum v momentě, kdy dostávala tolik zakázek, že se o ně mohla dělit s ostatními. Kromě vedení sdružení tu funguje i jako copy mentor a kreativní ředitelka, a občas pracuje jako dobrovolník v Česko.Digital.
Pracovala jsi v několika reklamních agenturách, potom přešla na volnou nohu v roce 2017 založila vlastní firmu. Mohla bys popsat tuhle svou pracovní evoluci? Co ti na jednotlivých etapách nevyhovovalo, že jsi měla potřebu je měnit?
Začala jsem pracovat jako textař ještě při škole, když jsem studovala žurnalistiku. Hned v první agentuře, kam jsem nastoupila, jsem měla obrovské štěstí na dobrého učitele. Byl to Pavel Keller, Kessa, učil mě textařskému řemeslu. Celé to bylo jak ze staré školy, výrazně jiné než dneska – při nástupu jsem dostala počítač a popelník, kouřilo se v kancelářích, na stole byl občas alkohol… Agentura to byla malá a panovala tam až kamarádská atmosféra. Když tuhle agenturu zavřeli, šla jsem do další. Po roce a půl jsem šla zas k jinému kreativnímu řediteli, od jednoho velmi skvělého k dalšímu velmi skvělému – od Davida Brady k Honzu Mičkovi. Pak došlo k výměně nadřízeného, a spolupráce mi přestala vyhovovat. V ten moment mi došlo, že jediné, co ke své práci potřebuju, je s nadsázkou jen tužka a papír. A ten počítač a internet můžeme mít sebou všude. Uvědomila jsem si, že už mám nasbíráno poměrně dost zkušeností během let, co jsem pracovala v agenturách, a že mi nic nebrání zkusit jít na volnou nohu. To bylo v roce 2011.
Založila jsem si profil na portálu Na volné noze a postupně, i díky předchozím kontaktům z branže, jsem získávala klienty. Nechtěla jsem odejít z agentury do úplného vzduchoprázdna. Fungovala jsem takhle půl roku předtím, než jsem z agentury odešla úplně – chodila jsem do práce na běžných 8 hodin, pak jsem šla domů a někdy další čtyři až šest hodin jsem ještě pracovala na zakázkách pro nově získané klienty. Také mi hodně pomohly holky ze Salt & Pepper, dělala jsem editorku dvou časopisů a měla jsem tak určitý jistý objem práce. Zjistila jsem, že když vypracovávám zakázky dobře a odevzdávám je včas, nemám nouzi o práci.
Postupně jsem se dostala až do bodu, kdy jsem práce měla víc, než jsem sama dokázala zvládnout. Začala jsem ji tedy dávat kvalitním, spolehlivým a vyzkoušeným lidem kolem sebe. Časem jsem přišla na to, že sice můžu tímhle způsobem fungovat, ale protože jsem živnostník a využívám daňový paušál, tak to finančně přestalo dávat smysl. Začala jsem zvažovat, že založím firmu, to rozhodování mi trvalo rok a půl. V roce 2017 vzniklo Vortum.
Jak jsi se vlastně naučila psát?
Tím, že jsem danou disciplínu dělala. Myslím si, že jinak je ani moc získat nejde. Textař, copywriter, redaktor, editor – tahle dovednost se musí vypsat. V úplně první agentuře jsem si rychle uvědomila, že potřebuji mít pravidelnou praxi kromě zakázek, na kterých tam dělám. Založila jsem blog a dala jsem si za úkol, že každý pracovní den napíšu alespoň odstavec, který bude mít téma, hlavu a patu. Nejdřív jsem takhle chtěla psát tři měsíce, ale nakonec jsem vydržela docela dlouho. Ve výsledku jsem začala blogovat, to bylo v době, kdy blogy docela jely.
„Pravidelnou praxi dodneška doporučuji každému, kdo se chce naučit psát.“
Pak si také myslím, že lidé, kteří jsou opravdu dobří, mají ještě cit pro jazyk, který se nedá naučit. Buď ho člověk má, nebo nemá, a ten odlišuje ty opravdu dobré od těch opravdu skvělých.
„Dávám lidem dostatek prostoru, ale zároveň od nich vyžaduju, aby byli zodpovědní.“
Za jaký typ šéfa se považuješ?
To je strašně těžká otázka. Doufám, že jsem přísná a laskavá zároveň. Dávám lidem dostatek prostoru, ale zároveň od nich vyžaduju, aby byli zodpovědní. Chci lidem poskytnout maximum pracovního komfortu. Ať si práci dělají, kdy chtějí a na čem chtějí. Ať si volí tým, jaký chtějí – já můžu někoho doporučit, ale pokud si zvolí někoho jiného, s kým se jim dělá dobře, je to úplně legitimní. Potom chci ale vidět výsledky, které musí být kvalitní, chci vidět, že jim na práci záleží.
Také se snažím být co nejvíc otevřená a mít pochopení pro různé životní situace, ale vždycky je potřeba najít ochotu ke spolupráci. Snažím se být lidem maximálně k dispozici, protože pokud má někdo dělat servis základnímu týmu, který se stará o klienty, tak jsem to já.
Jaké dovednosti, zkušenosti a znalosti od tebe práce šéfa vyžaduje?
Popravdě je pořád objevuji. Učím se praxí. A snad nedělám moc velkou paseku.
Dávat lidem směr a prostor, zajistit dostatečné zdroje. Snažím se být průhledně zorganizovaná, aby se základní tým Vortumu vyznal v mém rozhodování. V momentě, kdy jsme si navzájem čitelní, tak jsme předvídatelní a ulehčuje to spoustu věcí.
Za další svůj úkol považuju předjímat potřeby, které firma a lidé budou mít, a vytvořit řešení té potřeby ještě dřív, než vznikne. Zní to asi dost šíleně, ale myslím si, že to je jeden z mála způsobů, jak opravdu hladce fungovat. V momentě, kdy přijde nutnost daný nástroj, funkcionalitu využít, tak už je to připravené, víme aspoň trochu, jak s tím zacházet, a přechod je hladší, překážka se promění v akceleraci.
„Pro mě je strašně důležité neztratit kontakt s řemeslem.“
Stále jsem ale textařka. Moc mě kreativní práce baví a nechci se jí úplně vzdát a dělat jenom manažerku. Kromě čistého psaní mě baví editace, vyloupávat z textu jeho lepší formu. Většina lidí se snaží být lepší podobou sebe sama, a u editorské práce je to to samé. Ráda hledám čistější a kvalitnější verzi toho samého.
Ve firmě zastáváš také pozici kreativní ředitelky a jednatelky.
Kreativní ředitelka jsem, protože jí chci být, chci mít kontrolu nad tím, v jaké kvalitě od nás odcházejí zásadní výstupy. A že jsem jednatelka, je dané hlavně tím, že mám právo podepisovat. Když napíšu „majitelka“, tak to zní legračně. Firmu vnímám jako živý organismus a ten nejde vlastnit. Jsem správce.
„Čtu si o tom, jak pracují různí lidé, a z toho se snažím vzít nějakou inspiraci pro sebe.“
Máš nějaký profesní vzor a následuješ ho?
Jednoho člověka jako vzor nemám, ale beru si inspiraci od různých lidí, z různých oborů. Jednám tak, jak chci, aby se lidé chovali ke mně, ale zároveň je dobré mít inspiraci odjinud. Například fungování filmových produkcí, kde lidé jsou navzájem ochotní a milí i v dost extrémních situacích. U lidí, kteří mají práci a život srovnané, mě zajímá, jakým způsobem to mají srovnané, zajímá mě, jaká je struktura, která jim prospívá. Když mi něco připadá jako dobrý nápad, potřebuji si ho nejdřív vyzkoušet, abych zjistila, jestli je pro mě smysluplný, nebo ne. Prošla jsem si už spousty systémů, takže nejsem schopná říct jedno jediné jméno, ale děkuji všem možným kvalitním časopisům, novinám, článkům a lidem, kteří popisují, jak pracují, přemýšlejí a jak s něčím zacházejí, protože je to pro mě ohromně užitečné. To se týká nejenom organizace práce, ale také způsobů vedení firmy.
„Někdy vytvářím takový až idealistický svět. Občas si kvůli tomu nabiju čuňu, ale je to potřeba, protože kdybych řešila všechno pragmaticky, tak to bude strašná nuda.“
Jsou tvé osobní hodnoty, kterých se držíš při práci, stejné jako firemní, nebo se nějak odlišují?
Myslím si, že jsou dost shodné. Mám sklony k tomu být idealista, takže možná někdy vytvářím až idealistický svět. Občas si kvůli tomu nabiju čuňu, ale je to potřeba, protože kdybych řešila všechno pragmaticky, tak to bude strašná nuda. Taky je dobré si pamatovat, že ten můj ideální svět je můj ideální svět, ale těch ostatních už nemusí být.
V jakých podmínkách se ti dobře pracuje?
Potřebuji klid a samotu, možnost se plně soustředit a pracovat bez vyrušování. A pak potřebuji mít prostor, ve kterém mohu to, co jsem v klidu a o samotě vymyslela, sdílet s ostatními. Předložit svoje nápady a rozvíjet je společně dál, nebo je společně zahodit.
Nacházíš tyhle podmínky doma, nebo můžeš pracovat například i v kavárně?
Doma mám jednu místnost zařízenou jako kancelář, takže často pracuji tam. Nad spoustou věcí přemýšlím na procházkách se psem. Pokud na něčem pracuji s někým dalším, tak se to hodně řídí našimi časovými možnostmi, kdy a kde se můžeme sejít. Buď to řeším schůzkami, nejčastěji v kavárnách – už jsou naštěstí pro práci uzpůsobené, nebo když se fyzicky sejít nelze, tak jiným typem synchronní komunikace, společným telefonátem nebo online schůzkou. Když je dobré počasí, tak jsou skvělé společné procházky. Při chůzi trochu jinak funguje myšlení. Procházky v městském prostředí jsou často se vším komfortem, všude jsou lavičky a tu si můžete dát zmrzku, tam zase kafe…
„Vím, že potřebuji odpočívat a víkendy mít úplně offline, to se o práci vůbec nestarám. Jinak je strašně snadné se zničit.“
Jak vypadá tvůj ideální pracovní den?
To je den, kdy mi vyjde všechno, co jsem si naplánovala, a mám z toho dobrý pocit. Jsou dny, které celé prosedím u počítače, abych mohla další den dělat na zahradě, a oba jsou dobré. Počítačový den je dobrý na odbavování, ale špatně se mi nad klávesnicí vymýšlejí koncepty a strategie. Ty často nechávám uležet a pak, s rukama v salátu nebo při pohledu na ubíhající krajinu při cestě vlakem, najednou vím. Den plný schůzek je taky super, změna venkova za město je vítaná, a navíc provětrám schůzkový šatník 🙂
Vím, že potřebuji odpočívat a víkendy mít úplně offline, to se o práci vůbec nestarám. Jinak je strašně snadné se zničit. Zjistila jsem, že mít volno dva a půl dne – sobota, neděle, plus pátek odpoledne – mi obrovsky pomůže, půlden navíc je opravdu znát. Jsou samozřejmě výjimky, kdy je potřeba práci řešit, to je ale potřeba domluvit předem a být s tím vnitřně srozuměná.
Držím se iluze, že lze mít věci pod kontrolou, plánuju si týden dopředu a večer přeplánuju další den. Používám Todoist, díky němu tak často nezapomínám, co mám udělat, vlastně mi pomohl postavit firmu. Ale musím se krotit, mám tendence dny přeplánovávat a přeceňovat svoje možnosti a pak si to ještě vyčítat. To je moje osobní peklo.
Snažím se být zorganizovaná tak, aby mi vyšel můj soukromý čas, což v posledních letech nebylo moc možné. Netušila jsem, jak časově náročné může být stavět firmu a starat se o ni. Mám někdy pocit, že firma je něco jako malé dítě. I firmě věnuju v každém roce mu spoustu energie, ale pokaždé jinak. Stejně jako ve výchově vnímám jako zásadní faktory předvídatelnost, jasná pravidla a stanovené hranice pro bezpečný prostor, postupně se rozšiřující zodpovědnosti a svobody.
Co tě naplňuje a jak získáváš energii pro práci?
Dobíjí mě příroda a samota, takže přesně ty momenty, kdy vezmu psa na procházku a jdu s ním ven. Pak strašně ráda spím, to mě baví taky. Karanténa a lockdown mi darovali víc času věnovat se zahradě, tam je každá vložená hodina vidět a dělá mi radost. A teď jsem si pořídila slepičky, začínám na té vesnici už kořenit 🙂
Snažím se vzdělávat, držet si hlavu ve stavu, kdy je schopná přijímat nové informace a učit se, takže jsem začala studovat jógu a pak si přidala ještě léčivé rostliny.
Obrovsky mě také dobíjejí rozhovory lidí z core týmu i důležitých spolupracovníků – když slyším, že firma opravdu funguje tak, jak jsem si představovala, že fungovat má, je to pro mě obrovská odměna a motor pokračovat dál.
6/2020, edit 5/2021, rozhovor vedla Martina Lupínková, foto Trignom.